1. Křišťálem, co rozlévá se, hladina svítí, svět věcí dřív tak významných pryč náhle se řítí, už nechybí nic z toho, co dřív jsi chtěl mít, vždyť jen kdo v dlani své nic nesvírá, se může sklonit a pít.
2. Na kolenou před studnou, když hlava se sklání, rty touží kapek dotknout se, co je popohání? Co oči touží vidět, když žár oslepí? A kdo zná tajemství, proč všední věc se stává lékem, kdo ví?
R: Jen kdo se skloní, ten sílu získává, (jen kdo se skloní, ten sílu získává). Kdo sám sebe vzdá se, ten sílu získává, (kdo sám sebe vzdá se, ten sílu získává), kdo pýchu svou ztratí, ten sílu získává, (kdo pýchu svou ztratí, ten sílu získává), kdo svého nic nemá, ten sílu získává, (kdo svého nic nemá, ten sílu získává).